Die Galerie des Grauens Original- Galerie Pravdy ČR

Nezkrácený text

Jana Šteflíčková

Plošné zásahy sonickými zbraněmi, gumové projektily, obušky a vodní děla, rozlícení vlčáci bez náhubků, lidé pod kopyty koní ...  Před třemi lety na vystupňovanou brutalitu upozornil zvláštní zpravodaj OSN pro mučení Nils Melzer. Dvě naše senátorky (STAN, ODS) podaly do Haagu stížnost na českou vládu a podnět k prošetření zločinů proti lidskosti. Obě lékařky.

 O co šlo? Na stole byla plánovaná direktiva nových medicinských norem. 

- DIE GALERIE DES GRAUENS -

   Covidové trauma bychom nejraději zapomněli ... nedaří se to. Spíš než ke společnému vystoupení ze situace došlo totiž k jakési nepečlivé amputaci kontinuity, chybí ohlédnutí, vyhodnocení, otevřená debata. Je patrné, že problém, který s covidem prostoupil společnost, nezmizel. Přešel do chronické latence - a nebo, se silnou politizací, přešel s dalšími událostmi do otevřeného konfliktu, lemován pokračujícími extrémy na obou stranách diskuse.

   Mnoho lidí covidovým souvislostem dál setrvale a systematicky věnuje pozornost. Jedním z nich je dobrovolník Peter Ganz. Je to německý senior, který uspořádal ozdrojovanou evidenci obětí vakcinace technologií mRNA. Sestavil expozici, se kterou navštívil k dnešnímu dni asi 200 měst. Před rokem ho překvapilo v jeho bytě komando a evidenci mu zabavilo, od té doby bezpečnostní složky pana Ganze občasně navštěvují.

 Nová evidence je tedy deponována jinde - výstavy tak mají guerillový nádech. V Německu se v lékařských zprávách covidové očkování zohledňuje častěji než u nás, ale jsou to většinou zprávy od jiných lékařů, než od těch, kteří poškozeným aplikovali injekce. I v Rakousku takto funguje síť asi tří set odvážných lékařů komunikujících s Asociací pro oběti očkování, která vloni v listopadu uspořádala ve Vídni 1. mezinárodní konferenci obětí očkování provázenou výstavou Impfopfer. Tuto akci navštívili, kromě Česka, dobrovolníci z Německa, Británie, Itálie, Francie, Srbska, Belgie, Lucemburska, aktuálně se přidává slovenská iniciativa.

   Nikdo v tuto chvíli nenese za poškození jasnou odpovědnost. Vzhledem k tomu, že firmy si spíše jen určovaly smluvní podmínky, nejspíš by ji měli nést doktoři, co lidem aplikovali injekce. Ale ti byli v charakteristice nové technologie sami oklamáni. Lidé jsou zkrátka ponecháni v problému, který nelze přehlédnout, a debata se teprve otevírá. Před nedávnem vyšla zpráva Pfizer Papers, report o vysouzených interních dokumentech Pfizeru, na kterých pracovalo přes 3200 vědců a lékařů. Šlo o skoro půl milionu stran. Měly být v plném rozsahu k vidění až za 55 let, kdyby je nevysoudila americká neziskovka pro transparentní medicinu. U nás o existenci těchto dokumentů informovala před třemi lety Paralelní lékařská komora. Od té doby proběhla spousta žalob, ukazují se varovná čísla, stejně jako nové a nové studie, a hlavně, ukazuje se nám praxe. Situace si říká o revizi, audity a vyvozování odpovědnosti - má-li se do společnosti vrátit základní důvěra.

   Covidový narativ je dnes už takřka neobhajitelný. Je pozoruhodné, jak byli lidé, kteří odmítali přijmout plánovanou medicinskou direktivu povinného boosterování (covidpas), stigmatizováni. Zatímco u nás jim byla přiřknuta proruská příchylnost (byla to Free Europe, která informovala, že kritika západních vakcin pochází z kremelské dílny), v Německu a v Rakousku byli odpírači v kolektivu běžně vyhodnocováni jako "náckové", v USA se znovu otevřela rasová témata a staré bolesti ( velkou částí afroamerické komunity rezonoval silný projev politika Billyho Prempeha "Dear white liberals", kde odůvodňoval nedůvěru komunity opakovanou historickou zkušeností s medicinskými pokusy na lidech černé pleti). V Austrálii média vyhodnocovala protestní hnutí jako věc "krajní pravice", stejná tendence byla obecně v celé západní Evropě. Paušálně  se lidem, co do věci vnášeli problematiku, připisoval status dezinformátorů a hoaxerů. Svět se rozdělil na svět západní a východní vakciny, které se přes deklarovaný "vědecký konsensus" navzájem neuznávaly. Je třeba připomenout, že boj proti tzv. "dezinformacím" byl globálně koordinován strukturami, jejichž podklady a mechaniku by bylo třeba vynést na světlo - abychom mohli věc patřičně vyhodnotit.  V tehdejším chaosu a panické potřebě se ujednotit  bylo označení "dezinformátor"  funkčním zaklínadlem, jak někoho okamžitě zneplatnit. Bezpečnost a efektivita mRNA technologie měla být zkrátka axiomem, a ten, kdo ji zpochybňoval, byl dobovým stereotypem přirovnáván ke plochozemci s alobalovou čepičkou, co má být rád za jediné právo - umřít předčasně. Je zajímavé, že i na západ od nás byla kritika politizované mediciny často věcí skupin, co se sami definovali jako "Patriots". Nejen v západní Evropě, ale i na demonstracích v Austrálii a ekonomických blokádách v Kanadě a v USA bylo často vidět národní vlajky a slyšet lidové popěvky - v dobových  náladách bylo skutečně cosi kmenového. Typická byla tendence médií protestní hnutí paušálně a celosvětově vykreslovat jako nevzdělanou, extremisticky laděnou spodinu společnosti, která si neváží pilířů moderní civilizace - vzdělanosti, odbornosti, humanity a solidarity. Kdyby odbornice na etiketu Magda Vašáryová žila v Americe, zřejmě by označila místní patrioty jako  " rednecks of the 3th category" - v jistém smyslu jde totiž o tamní obdobu našich "flastenců". Za covidu toto křivé vykreslování vedlo i v Evropě k akcím jako Progetto OM, kdy byla v katolické Itálii plná náměstí lidí, co v sedě zpívali mantru "om", aby dali v uzavřené zemi médiím i světu najevo, že nejsou stoupenci extremismu a krajní pravice, a že jde o zneužívaný termín. 

   Bohužel - souvislosti protestů překryla trestuhodná politizace, která jako by opodstatňovala svrchovanou dikci, a nezřídka i násilné zásahy, umocněné navíc nepravdivým paradigmatem o bezinfekčnosti. Medicinsky nepodložený systémový apartheid se stal nepřímou donucovací metodou - neočkovaný člověk měl být zkrátka vnímán kolektivem jako ohrožení pro společnost. Je k velkému zpozornění, že Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám nezasahovalo tehdy, kdy se ve virtuálním prostoru mazaly recenzované studie o primární léčbě ( otisklé v papírových medicinských časopisech ). Neaktivovalo se, když Facebook musel na základě soudu své factchecky redefinovat na "protected opinions". Zato ale systematicky reagovalo na vědecko - lékařský disent, který z objektivních důvodů upozorňoval na možnou zneužitelnost plánované centralizace medicinské strategie s jejím monopolem a pravomocí. A to nejen ve smyslu řízení společnosti, ale i na poli vědy.

  Je tomu dva a půl roku zpět, co se připravovaný projekt digitálního covidpasu podařilo společnými silami zastavit. V reakci na Covid-19 měl být součástí otevřených příprav na budoucí avizované zdravotní krize, předpokládal uzákonění povinnosti opakovaného boosterování populace novou technologií. Petr Pavel se tehdy nechal slyšet, že v dobách krize je třeba nadstavit kolektivní odpovědnost nad individuální svobodu. S tím by se pochopitelně dalo za ideálních okolností souhlasit. V daném kontextu ( nepřijatelné střety zájmů, ztráta obvyklé kontroly, netransparentnost ) takto okleštěný apel na solidaritu vyvolává otázky -  zvlášť pokud stabilizaci populace zajišťují silové složky. Mnoho lidí podstoupilo zákrok z donucení, hrozil jim vyhazov z práce, nebo nechtěli na základě dobových informací ohrozit své blízké. Podepsali nedostatečně informovaný souhlas, nemají se u nás kam dovolat.  Je smutné, jak se náš establišment staví k lidem evidentně postiženým vakcinací.  Za celou dobu v Česku proběhl bezpočet nevyslyšených pokusů o diskusi, vznikly profesní deklarace více než osmi tisíců doktorů a sester ( plus další deklarace - např. lékárníků, právníků, psychologů, učitelů, studentů a bezpečnostních složek).

Podobné iniciativy vznikaly všude ve světě ( např. Barringtonská deklarace, kterou podepsalo 60 000 vědců a lékařů). Před pár týdny tři lékařky opět žádaly o slyšení v parlamentu. Marně. Jedna z nich, Vladimíra B. Nezvalová, držela za covidu hladovku a obeslala dopisem senátory. I ona je v kontaktu s realizátory výstavy.

   Česká verze Die Galerie des Grauens (Galerie hrůzy) je jednou z výrazných akcí, při které by se mohly společenské proudy spojit a soustředit na podstatu. Německý originál čítá několik tisíc případů, pro Česko ho částečně zprostředkuje kamarádka Petera Ganze, paní Jitka Kolářová. S realizací pomohou lidé z dalších spolků, obvykle aktivovaných s covidovou problematikou. Pan Ganz byl v německém tisku napadán za extremistické postoje. Proto bylo jeho důraznou podmínkou pro zapůjčení expozice, aby výstava byla v základu apolitická.  To se ne zcela podařilo v Rakousku, kde věc provázely radikalizované síly.  Peter Ganz poté váhal, má-li evidenci dále uvolňovat, do Čech ji nakonec přislíbil zapůjčit s důvěrou. 

   Není divu, že pokud systémové struktury selhávají v komunikaci a nechávají lidi na holičkách, v reakci na to se zvedají síly "od spodu". A jsou to nejen ty opoziční, ale čím dál víc i síly vyloženě antisystémové, které situace s radostí využijí. Právě ty bývají nejvíc ozvučované režimem, kterému slouží jako alibi v neochotě komunikovat. Je třeba vědět i o existenci provokatérů a infiltraci politických zájmů. Rozdrobenou opoziční scénu ( kde se navíc lidé mezi sebou navzájem mnohdy podezírají z práce pro řízenou opozici ) spojuje momentálně spíše frustrace, negace a nedůvěra, často taky naivní sentiment. V tříštění a četnosti iniciativ lze ale vnímat i možný zárodek obrody občanské společnosti  - málokdo znal například před covidem zákon 106/1000 sb., málokdo věnoval pozornost hlasování našich poslanců nebo europoslanců, nebo je dokonce oslovoval dopisy (než většinou zjistil, že to vůbec nemá smysl). Je pozoruhodné, kolik dobrovolnických iniciativ a profesních deklarací v reakci na situaci vzniklo. Lidová opoziční platforma funguje ve své silné emotivitě jako odpovídající indikátor - respektuplný přístup je na místě.

   Výstava proběhne s jarem v různých městech Čech, Moravy a Slezska pod názvem ,,Galerie Pravdy ČR,, . Měla by v první řadě zveřejnit tabuizovaný problém a otevřít ho diskusi, a také povzbudit lidi, aby se nebáli hlásit poškození nebo jen podezření na poškození po vakcinaci.

Protože akce má být celorepubliková, domluvy a přípravy probíhají přes server Telegram. Podílí se na nich dobrovolníci z různých měst, z počátku ani nebyl založen žádný účet či finanční sbírka: někdo zajistí překlady příběhů, další evidenci nechá vytisknout, jiný ji zalaminuje, někdo půjčí patky a stojany, siláci stojany odtahají, dobrovolníci pak budou hlídat výstavu před zničením ... atd.  Zaběhnuté opoziční platformy se ochotně postarají o propagaci akce, zatímco od mainstreamu, co tak neprodyšně podporoval firemně-politické dogma, se bude očekávat přinejmenším respekt k otázkám, které by měly být ve slušné společnosti spojující a společné.